Fauna na zahradě

Žížaly

Půdní fauna se skládá z nejmenších živočichů, z nichž někteří rozmělňují hrubou organickou hmotu, kterou pak snadněji rozkládají mikroorganismy. Tato půdní zvířena, která promíchává organické a minerální součásti půdy, představuje velmi rozmanitý soubor a zahrnuje například jednobuněčné améby, štětinaté červy, chvostoskoky, svinky, mnohonožky, žížaly a další živočichy.

Žížala obecná, latinsky Lumbricus terrestris, může být tlustá jako tužka a až 30 cm dlouhá. Žije v hlinitých zahradních půdách a odlišuje se od kompostové žížaly (Eisenia foetida), která je podstatně tenčí a jen 10 cm dlouhá, často červeno-žlutavě kroužkovaná.

 

Většinu svého života stráví žížala pod zemí. Její organismus totiž není přizpůsoben účinkům škodlivého ultrafialového slunečního záření. Za deštivého zamračeného počasí je ale často vidět na povrchu. V tomto případě je však žížala vždy připravena ukrýt se před jakýmkoliv nepřítelem zpět do bezpečí pod zem.

 

Žížaly přijímají jako potravu organické i minerální složky a ve střevním traktu je spojují do jílovito-humusové směsi. K neutralizaci, tedy vyrovnání pH spolykané půdy mají v jícnu vápenité žlázy. Svalnatý žaludek rozmělní potravu a její zbytky pak žížaly vynášejí na zemský povrch ve formě malých hromádek trusu, jehož hmotnost za pár let dosahuje až několika kilogramů.

 

Žížaly mají úžasnou regenerační schopnost. Když je nepřítel polapí, zůstane mu jen zadní část těla žížaly za opaskem (světlá, ztluštělá část v přední třetině těla, kde ústí četné žlázy). Konec těla žížale doroste. Pokud je ale přetržena přesně uprostřed, vždy zahyne.

 

Hojnost žížal v půdě je zárukou vysoké kvality půdy, neboť je provzdušněná, výživná a tím i úrodná.

 

Zdroje: Wikipedie a publikace Zahrada z nakladatelství BETA