Fauna na zahradě
Žabí osazenstvo zahradního jezírka
V dobře zarostlém zahradním jezírku s mělce vybíhajícími břehy se mohou po nějaké době usadit i různé druhy obojživelníků. Nejčastěji v něm potkáme skokany a ropuchy, nejotužilejší a nejhojnější z našich žab je skokan hnědý. Po zimování, které může probíhat na souši i ve vodě, vylézá už v březnu nebo počátkem dubna, často ještě na sníh a rychle hledá nádrže vhodné k rozmnožování. Ve vodě, nebo už cestou se skokani spárují do téměř nerozdělitelných objetí a dále skáčí svorně spolu.Skokani hnědí mohou dorůst délky těla 10 cm, zřídka i více. Zbarvení je dosti proměnlivé, pohybuje se však v odstínech hnědé barvy. Na hřbetní straně těla bývají nepravidelné skvrny. Na nohách jsou tmavší příčné pruhy. Zadní nohy jsou silně vyvinuty a umožňují skoky o délce až jednoho metru a také velmi dobré plavání a potápění.
Jedna samice skokana může naklást až čtyři tisíce vajíček. Černá barva zárodku slouží ke koncentraci tepla, rosolovitý obal k ochraně a soudružnosti vajíček. Shluky, vznášející se u hladiny, mohou být velké jako míč. Naprostá většina vajíček však poslouží jako potrava pro další živočichy, stejně tak vylíhlí pulci a malé žabky. Proto jich musí skokaní samička naklást tak ohromné množství.
Nejhojnější ropuchou je ropucha obecná. Samičky dosahují velikosti i 15 cm, a drobnější samečky klidně donesou k vodě na zádech i na vzdálenost několika set metrů. Tělo má ropucha zavalité. Svrchní strana má výrazně bradavičnatou kůži, která je matná, příjemná na dotek a existuje v různých odstínech hnědé barvy, šedé, až mramorované. Bradavičky na hřbetě jsou ploché či mírně oblé. Někdy jsou uspořádané do jakýchsi podélných řad, jindy rozeseté nepravidelně. Spodní strana těla je zrnitá a šedožlutá, nažloutlá, narůžovělá, narezlá či šedá - může mít i drobné tmavé skvrny. Končetiny jsou poměrně krátké, a proto ropucha dokáže dělat jen menší skoky.
Jedna ropuší samička naklade až několik metrů dlouhou šňůrku, kde jsou jako korálky naskládána vajíčka v tisícových počtech. I ropuchy vajíčka kladou často už v dubnu. Poté, co splní svůj úkol, se ještě více než skokani vzdalují od vody, kterou již nepotřebují. Zdržují se na vlhkých, chráněných místech a na lov se vydávají především v noci. Pokud si je chceme na zahradě udržet, musíme jim poskytnout dostatek úkrytů – hromádku kamení nebo dříví u hustého keře v rohu zahrady, či suchou zídku se skulinami.