Žvýkačka je rostlinného původu

Už Španělé se začátkem 16. století setkali v Mexiku a ve Střední Americe s Indiány, kteří „něco" žvýkali. Byly to červenohnědé kousky ztuhlé mléčné šťávy, vytékající z trhlin kmenů sapodilovníku obecného (Manilkara zapota), vždyzeleného stromu jižního Mexika, poloostrova Yucatanu a sousedních oblastí Střední Ameriky. Kmeny sapodilovníků se pro získání šťávy nařezávají podobně jako kaučukovníky, šťáva odkapává do připravených nádobek.

S měsíčkem lékařským můžete předpovídat počasí

Měsíček lékařský (Calendula officinalis) zná asi každý: kdo si ho jednou vysel do zahrady, pravděpodobně se bude z jeho přítomnosti těšit ještě dlouho, protože se sám a poměrně spolehlivě přesévá. Není ale důvod měsíček hubit – podle Marie Treben zaujímá mezi domácími léčivými rostlinami důležité místo, protože patří mezi rostliny, které dokážou zasáhnout i při rakovinných nádorech. Sbírají se květy nebo celá kvetoucí nať pouze za slunného počasí. Kromě toho slouží také jako předpovídač počasí – zůstanou-li jeho květy po sedmé hodině ráno zavřené, bude ten den pršet.

Sladké dřevo nahrazovalo bonbóny

Houževnaté, sladce chutnající kořeny vytrvalé byliny lékořice lysé (Glycyrrhiza glabra) se nazývají také sladké dřevo, protože jejich žlutohnědé kousky jsou výborným zdrojem šťávy, kterou z nich hlavně chudší děti s oblibou vycucávaly. Lékořice roste planě od východního Středomoří až skoro do Střední Asie. Pěstuje se v jižní Evropě, ve východní Africe, v Číně, v Povolží a jinde. Vyvařením suchých oloupaných kořenů a po zfiltrování tmavé kaše se získá lesklá hladká hmota zvaná lékořina nebo líznice, lidově pendrek.

Mana je pryskyřice

Mana jsou sladké, na vzduchu tuhnoucí výměšky vytékající z kmenů a větví některých dřevin po nabodnutí hmyzem. Nejznámější manodárnou rostlinou je jasan zimnář (Fraximus ornus), zasahující z jižní Evropy a Malé Asie až na jižní Slovensko. Ve středověku byla nahořkle sladká mana sladidlem i léčivem. Zimnář se pro manu na léčivo doposud pěstuje v Kalábrii a severní Sicílii.

Malá rajčata vyhrávají

Podle evropských průzkumů mívají velkoplodá, masitá rajčata ve srovnání s malými, kulatými plody nižší kvalitu. V zásadě se rozlišují dva typy: menší, kulatá rajčata obsahující hodně šťávy, a typy spíše bohaté na dužninu, které jsou podstatně větší a mají nepravidelný tvar (říká se jim také bifteková). Chuťově tyto druhy ve srovnání s menšími rajčaty většinou neobstojí, v kuchyni je však můžeme výborně využít pro přípravu šťáv nebo protlaků.

Květy muchovníku přečkají i pozdní mrazy

I kdyby tento keř až menší strom nevábného názvu neplodil drobné, borůvkám podobné plody, určitě by se stal ozdobou zahrady už jen pro své čistě bílé, hvězdicovité květy, které jej zdobí už od dubna, nebo pro sytě růžové až červené podzimní zbarvení listů. Výbornou vlastností muchovníku je kromě toho odolnost květů vůči pozdním mrazíkům (snese pokles teploty až na – 7°C) a také skutečnost, že netrpí prakticky žádnými chorobami ani škůdci.

Vrbové proutí slouží jako stavební materiál

Brzy na jaře se seřezávají vrby „na hlavu", aby tvořily košaté koruny. Vrbové proutí můžeme využít kromě pletení pomlázky také k výrobě drobných staveb v zahradě – ohrad, nízkých plůtků, lemů záhonů nebo třeba domků pro děti. Materiál je pružný a ohebný a drží tvar i po vyschnutí. Pokud navíc proutky zapícháme při stavbě do země, snadno zakoření – což může být ovšem výhodou stejně jako problémem.

Pupkovec je jarní bylina podobná pomněnce

Pupkovec jarní má také drobné, jasně modré kvítky s bílým středem. První se otevírají v dubnu z fialových poupat vedle rašících, světle zelených, svinutých lístků. Svítí tak, že je přes jejich drobnost určitě nepřehlédnete. Na rozdíl od jednoletých pomněnek, kterým po odkvětu zůstávají holé, tenké lodyhy, pupkovec zdobí polostinná místa svěží zelení prakticky po celou vegetační dobu. Roste i ve stínu, ovšem méně zde kvete.